Tanky,lodě, Airsoft, Pintball, RAM, Zbraně a Letadla To dříve

Douglas TB2D Skypirate

Douglas TB2D Skypirate, někdy také označovaný Devastator II, byl palubní torpédový bombardér, vyvíjený firmou Douglas pro službu na nových letadlových lodích US Navy třídy Midway. Pro službu na starších letadlových lodích by byl příliš velký. Celkem byly postaveny dva prototypy, ale ke konci druhé světové války se ukazovalo, že čistý torpédový bombardér je už překonaný koncept a byl spíše zájem o víceúčelové konstrukce. Proto se ve vývoji projektu TB2D nepokračovalo.

Typ TB2D poháněl hvězdicový, vzduchem chlazený motor Pratt & Whitney R-4360 Wasp Major, který roztáčel dvojici protiběžných vrtulí. Na pylony pod křídly mohl mít podvěšena až 4 torpéda či odpovídající množství pum. Další výzbroj se měla skládat z dvou 20mm kanónů v křídlech a kulometů ráže 12,7 mm pro obranu.

Ve své době byl TB2D největším, pístovým motorem poháněným, palubním letounem na světě. Byl dokonce větší, těžší a rychlejší než střední bombardér North American B-25 Mitchell.

Hlavní technické údaje

• Posádka: 3
• Rozpětí: 21,34 m
• Délka: 14,02 m
• Výška:
• Hmotnost prázdného letounu: 8350 kg
• Vzletová hmotnost: 12 947 kg
• Max. vzletová mhmotnost: 15 767 kg
• Pohonná jednotka: 1 × Vzduchem chlazený, čtyřdobý, zážehový, přeplňovaný, čtyřhvězdicový 28válec Pratt & Whitney R-4360 Wasp Major
  • Výkon pohonné jednotky: 3350 hp (2500 kW)

 Výkony

• Maximální rychlost: 546 km/h
• Operační dostup: 8500 m
• Dolet: 2013 km

 Výzbroj

• 2 × 20mm kanón
• 12,7mm kulomety
• 4 × torpédo
• 3639 kg pum

Bell XFL Airabonita

Bell XFL Airabonita bylo prototyp palubního stíhacího letounu, vyvinutého firmou Bell pro US Navy. Typ měl podobnou konstrukci jako před ním vyvíjený typ Bell P-39 Airacobra. Airabonita se na první pohled lišila jen v tom, že měla záďový podvozek, na rozdíl od příďového podvozku u typu P-39. Základní koncepce jinak byla totožná. Jednalo se o stroj s motorem uloženým v těžišti letounu a dálkovým pohonem vrtule v přídi stroje. První a jediný prototyp XFL-1 poprvé vzlétl 3. května 1940.

Airabonitu poháněl vidlicový kapalinou chlazený dvanáctiválcový motor Allison XV-1710-6. Ten se stejně jako u typu P-39 nacházel uprostřed trupu, za kabinou pilota a poháněl třílistou vrtuli spojovacím hřídelem. Vyzbrojen měl být kanónem ráže 37 mm, nebo kulometem ráže 12,7 mm, který by střílel dutým vrtulovým hřídelem a dvěma synchronizovanými 7,62 mm kulomety v přídi.

Kvůli problémům s pohonnou jednotkou se opozdilo předání Airabonity americkému námořnictvu ke zkouškám až do února 1941. Z testů byl prototyp v prosinci 1941 vrácen firmě Bell k úpravám, ale než byly dokončeny, rozhodlo se americké námořnictvo, že Airabonita není vhodná pro další vývoj a program ukončilo. Americké námořnictvo dalo přednost výrazně výkonnějšímu a perspektivnějšímu letounu Vought F4U Corsair.

Hlavní technické údaje

• Posádka: 1 muž (pilot)
• Rozpětí: 10,67 m
• Délka: 9,07 m
• Výška: 3,89 m
• Nosná plocha: 21,55 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 2341 kg
• Vzletová hmotnost: 3017 kg
• Max. vzletová hmotnost: 3271 kg
• Maximální rychlost: 541 km/h ve výšce 3048 m
• Dostup (operační): 9421 m
• Dolet: 1725 km
• Stoupavost: 13,4 m/s
• Plošné zatížení: 140 kg/m²

 Pohonná jednotka

• 1× vidlicový, kapalinou chlazený dvanáctiválec Allison XV-1710-6
• Výkon motoru: 1150 hp (857,5 kW)

 Výzbroj

• 2 x 7,62 mm synchronizovaný kulomet v trupu
• 1 x 12,7 mm nesynchronizovaný kulomet, nebo 37 mm nesynchronizovaný kanón v ose vrtule

BeBeechcraft XA-38

Grizzlyechcraft XA-38 Grizzly byl prototyp dvoumotorového těžkého bitevního letounu, který měl ničit obrněné cíle pomocí výkonného kanónu ráže 75 mm. Prototyp poprvé vzlétl 7. května 1944. Záhy ale bylo zřejmé, že typ nebude včas k dispozici pro použití při invazi do Japonska a navíc, že byl projektován se stejnými motory, jaké měl bombardér Boeing B-29 Superfortress, který ovšem měl absolutní prioritu. Z těchto důvodů byl nakonec slibný projekt zrušen.

Vývoj

Americké armádní letectvo, v prosinci 1942, objednalo u firmy Beech stavbu dvou prototypů jejich bitevního letounu, označeného firmou jako Model 28. Hlavním požadavkem bylo vytvořit silně vyzbrojenou náhradu za typ Douglas A-20 Havoc, schopnou především účinných útoků na odolné cíle jako byly tanky, anebo bunkry. K tomu měl sloužit kanón ráže 75 mm s dvaceti náboji, umístěný v nose letounu. Ten doplňovala dvojice pevných kulometů ráže 12,7 mm. K obraně sloužily dvě dálkově ovládané věže (hřbetní a spodní) se dvěma dvojicemi 12,7 mm kulometů. Pumy mohl nést na závěsnících. Posádka byla dvoučlenná, skládající se z pilota a pozorovatele/střelce.

]Testy

První let proběhl 7. května 1944. Letoun pilotoval testovací pilot Vern Carstens. Letoun měl všechny předpokládané parametry a například jeho rychlost byla ještě vyšší. Letoun testovali i piloti a personál USAAF a ukázalo se, že je schopný služby. Zjevné ale také bylo, že vzhledem k nedostatku motorů Wright R-3350, určených přednostně pro B-29, nemůže být typ v dohledné době stavěný ve velkých sériích. První prototyp byl sešrotován, druhý měl skončit v muzeu USAAF, ale jeho další osud je neznámý.

 Hlavní technické údaje.^[1]

• Posádka: 2 muži (pilot, střelec)
• Rozpětí: 20,44 m
• Délka: 15,76 m
• Výška: 4,72 m
• Nosná plocha: 58 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 10 197 kg
• Max. vzletová hmotnost: 14 515 kg
• Maximální rychlost: 595 km/h ve výšce 5181 m
• Cestovní rychlost: 563 km/h ve výšce 4877 m
• Dolet: 563 km
• Dostup: 8839 m

Pohonná jednotka

• hvězdicový, vzduchem chlazený motor Wright GR-3350-43 Cyclone
• Výkon motoru: 2300 k

 Výzbroj

• 1 × 75 mm kanón T15E1 (20 nábojů)
• 6 × 12,7 mm kulomet Browning (2 pevné, 2 věže po dvou kusech)
• 907 kg pum na závěsnících

Lockheed XP-49

Lockheed XP-49 byl pokusem firmy Lockheed o vývoj stíhačky Lockheed P-38 Lightning. Typ byl objednán americkými leteckými silami (USAAC) na základě specifikací 39-775 a hlavní změnou oproti P-38 byla instalace nových motorů, hvězdicových 24-válců Pratt & Whitney X-1800. Jinak byl typ téměř totožný s P-38. Lockheed typ označilo jako projekt 522a jeho hlavním konstruktérem byl Clarence Johnson. V soutěži byl americkým letectvem tento projekt vybrán jako nejlepší a byl označen XP-49, zatímco konkurenční letoun firmy Grumman, G-46, byl označen XP-50.

Projekt byl zadán v roce 1939 a stavba prototypu objednána 8. ledna 1940. Pilot měl mít přetlakovou kabinu. Výzbroj se měla skládat ze dvou 20 mm kanónů a čtyř 12,7 mm kulometů. Ovšem po dvou měsících od zadání stavby prototypu letectvo rozhodlo, že typ bude mít jiné pohonné jednotky. Zvolen byl řadový, vzduchem chlazený dvanáctiválec do V, Continental XIV-1430-1. První prototyp vzlétl 11. listopadu 1942, ale už počátkem ledna 1943 havaroval kvůli poruše podvozku. Po opravě znovu vzlétl 16. února 1943. Testy prototpu ukázaly, že nemá výrazně vyšší výkony než P-38. Bylo proto rozhodnuto nezdržovat výrobu stíhacích letounů zaváděním nového typu. Prototyp byl ještě nějakou dobu testován, ale další vývoj typu byl zastaven.

Výkony

• Max. rzchlost: 653 km/h ve výšce 4 570 m
• Dolet. 1 093 km
• Stoupavost: 16,8 m/s

Výzbroj

• 2x 20 mm kanón
• 4x 12,7 mm kulomet