Tanky,lodě, Airsoft, Pintball, RAM, Zbraně a Letadla To dříve

Heinkel He 51 byl jednomístný dvouplošník, který byl vyráběn v různých variantách. Nejdřív byla vyráběna stíhací varianta, později hydroplán a bitevní verze. Vyvinut byl z letounů Heinkel He 37 (vyroben v roce 1928) a Heinkel He 49 (první let počátkem roku 1933).^[1]

He 51 A-1 byl běžný dvouplošný stíhač; první poprvé vzlétl v květnu 1933, kdy byla Luftwaffe pořád tajná. Dodávky začaly v červenci dalšího roku, zamýšlela se s nimi náhrada za letouny Arado Ar 65 a 68, ale všechny stroje skončily létaní společně. Heinkel He 51 byl zastaralý už v den nástupu do služby a po počáteční výrobě 75 ks stíhaček byla výroba změněna na verzi He 51 B-2 (průzkumný hydroplán, 80 ks) a nakonec na verzi He 51 C-1 (lehký bitevník, 79 ks). Standarní výzbrojí byly dva kulomety MG 17 ráže 7,92 mm. Verze He 51 C-1 mohla nést navíc i čtyři pumy o hmotnosti 50 kg.

 Operační služba

6. srpna 1936 bylo šest letounů posláno do Španělska. Dodávky pokračovaly a v listopadu 1936 byly vyzbrojeny 3 letky po 12 stíhacích letadlech He 51 A-1; Legie Condor byla zformována v listopadu a tyto letouny používalo i nacionalistické letectvo.^[1] Dodávky s válkou pokračovaly (včetně bitevní varianty He 51 C-1)^[1] a letouny He 51 úspěšně operovaly proti starším dvouplošníkům republikánského letectva.

Doba nadvlády trvala pouze krátce. S příchodem letounů Polikarpov I-15 začal úpadek a proti jednoplošníku Polikarpov I-16 byly letouny He 51 ve značné nevýhodě.^[1] He 51 byl tedy ze stíhače přeřazen na bitevní a nakonec na cvičné úkoly. Po válce doplnilo 46 přeživších strojů 15 nových kusů a ve Španělsku sloužily jako víceúčelové až do roku 1952.

Zkušenosti ze Španělska ukázaly, že doba dvouplošníků skončila. I když novější dvouplošníky Fiat CR.42 byly lepší než Heinkely a ve válce pokračovaly, tak jednoplošníky I-16 byly pro svou rychlost nedoknutelné. Všichni účastníci se poučili, že rychlost je důležitější než manévrovatelnost.

Na začátku druhé světové války už žádný z nich v Luftwaffe nesloužil jako stíhač. Za války se používaly se jako cvičné a víceúčelové letouny.

 Specifikace (He 51B-1)

Technické údaje

• Posádka: 1
• Rozpětí: 11 m
• Délka: 8,4 m
• Výška: 3,2 m
• Nosná plocha: 27,2 m²
• Hmotnost (prázdná): 1460 kg
• Pohonná jednotka: vodou chlazený dvanáctiválec BMW VI 7,3Z
• Výkon pohonné jednotky: 750 k (551,6 kW)

 Výkony

• Maximální rychlost: 330 km/h
• Dostup: 7700 m
• Dolet: 570 km

 Výzbroj

• 2× synchronizovaný kulomet MG 17 ráže 7,92 mm

Heinkel He 219

Heinkel He 219 Uhu (výr) byl německý noční stíhací letoun, který v pozdních letech druhé světové války sloužil v Luftwaffe. Požadavek na zdokonalený noční stíhač byl dán roku 1942 a letoun He 219 byl výsledkem programu. Šlo o poměrně důmyslný letoun; některé úvahy říkají, že kdyby byl He 219 zaváděn ve větších počtech, mohl by mít významný vliv na nálety Royal Air Force. Nicměné těchto letounů sloužil malý počet, takže až tak významný vliv na válku neměly. Letoun měl smůlu hlavně kvůli politickým zásahům na říšském ministerstvu, kde byl odmítán jako složitý risk. Nakonec se do služby přece jen dostal a v prvních dnech si na konto připsal několik sestřelů, mezi nimi bylo i několik do té doby nedostižných Mosquit. He 219 Uhu byl také vyráběn v Chebu v letecké továrně Eger Fluzeugewerke GmbH. Po ukončení války byly dva letouny He 219 zrekonstruovány v Československu, kde létaly pod označením LB-79.

Technické údaje

• Posádka: 2
• Délka: 15,5 m
• Rozpětí: 18,5 m
• Výška: 4,4 m
• Nosná plocha: 44,4 m²
• Maximální vzletová hmotnost: 13 580 kg
• Pohonná jednotka: 2 × 12válcový řadový motor Daimler-Benz DB 603E
• Výkon pohonné jednotky: 1 800 hp (1 324 kW)

 Výkony

• Maximální rychlost: 616 km/h
• Bojový dolet: 1 540 km
• Přeletový dolet: 2 148 km
• Dostup: 9 300 m

 Výzbroj

• 4 x kanón MG 151 ráže 20 mm
• 2 x kanón MK 108 ráže 30 mm
• 2 x kanón MK 108 (Schräge Musik) nastavený pod úhlem 65° se 100 náboji na zbraň

Messerschmitt Bf 109

Messerschmitt Bf 109 byl standardním stíhacím letadlem Luftwaffe v průběhu celé druhé světové války, i když byl od roku 1942 částečně nahrazován stíhačem Focke-Wulf Fw 190 a ke konci války též proudovým stíhačem Messerschmitt Messerschmitt Me 262.

Vývoj

Firmy Arado, Focke-Wulf a Heinkel obdržely v únoru roku 1934 požadavky na vývoj jednoplošné stíhačky, která by nahradila dvouplošník Heinkel He 51, požadavek byl předán i tehdejší firmě Bayerische Flugzeugwerke, kde pracoval i Willy Messerschmitt a na konci léta začal vývoj letounu Bf 109, který vycházel z typu Bf 108. Šlo o jednomístní dolnoplošník se zatahovacím podvozkem a zakrytou kabinou.

První prototyp, označený jako Bf 109 V-1, vzlétl 28. května 1935. Jelikož se upustilo od motoru BMW 116 a motor Junkers Jumo 210C ještě nebyl k dispozici, byl stroj poháněn britským motorem Rolls-Royce Kestrel IIs o výkonu 584 koní. Druhý prototyp Bf 109 V-2 vzlétl 12. prosince 1935. 8. dubna 1936 vzlétl Bf 109 V-3, jenž nesl i výzbroj. Po zkouškách v Travemünde bylo opuštěno od vnitřní pumovnice So-3 pro nedostatek roznětek SC 10. Po vzletu prototypu Bf 109 V-4 23. září 1936 byl letoun Bf 109 V-3 poslán do Španělska. 30. listopadu 1936 ho prototyp Bf 109 V-4 následoval. Letoun byl zprvu neoblíbený - konstrukce trpěla velkým zatížením a stroj měl i těsný kokpit. Po řadě zkoušek byl však roku 1936 vybrán jako hlavní stíhačka pro Luftwaffe.

 Verze

Verze A

Bf 109 A bylo označení prototypů a zkušebních letounů. Těchto strojů bylo přibližně 20 až 30. Většina letounů se zůčastnila španělské občanské války. Výzbroj tvořila dvojce 7,92mm kulometů MG 17 v horní části krytu motoru. Pohon dvojlisté vrtule obstarávaly motory Jumo 210B,C a D.

 Verze B

Bf 109 B-2

Vzorem pro tuto verzi byl prototyp Bf 109 V-4. Jelikož nebyl k dispozici kanón pro střelbu osou vrtule, byl místo něho umístěn třetí kulomet MG 17, který byl ve Španělsku často demontován pro svou nespolehlivost. Pohon obstarával motor Jumo 210D o výkonu 680 k. Bylo vyrobeno 341 letounů Bf 109 B-1.

 Verze C (Cäsar)

• Bf 109 C-1 - pohon obstarával motor Jumo 210Ga o výkonu 700 k s přímým vstřikováním. Výzbroj tvořila čtveřice kulometů MG 17, které byly zabudované v horní části krytu motoru a v náběžných hranách křídel. Bylo vyrobeno 58 kusů.
• Bf 109 C-2 - byl vybaven pátým kulometem MG 17 ráže 7,92 mm střílejícím osou vrtule.
• Bf 109 C-3 - byl vyzbrojen dvěma trupovými kulomety MG 17 a dvěma kanóny MG FF ráže 20 mm.
• Bf 109 C-4 - výzbroj shodná s variantou C-1. Byl přidán kanón MG FF ráže 20 mm střílející osou vrtule.

 Verze D (Dora)

Jedná se o exportní verzi Bf 109 C, která měla být původně vybavena motory Daimler-Benz DB 600 . Nakonec byl k pohonu využíván spolehlivější motor Jumo 210D, Jumo 210Da nebo Jumo 210G. Základní výzbroj byla tvořena čtyřmi kulomety MG 17 ráže 7,92 mm. U těchto letounů byly testovány nové kulomety MG 131. Vyrobeno bylo 647 letounů.

[editovat] Verze E (Emil)

Verze E vychází z prototypů Bf 109 V15 a V15A. Letouny Bf-109 E na začátku války patřily mezi nejlepší stíhačky světa. Avšak stroje měly i řadu nevýhod, např. letoun často přepadal do vývrtky, trpěl špatnou podélnou stabilitou a při těsných obratech se často samy otevíraly sloty na křídlech. S posledními variantami Bf-109 E už bylo jasné, že další malé vylepšování letadla nemůže přinést odpovídající nárůst výkonu. Celkem bylo vyrobeno okolo 6000 letounů verze E. Sériově vyráběné varianty byly :

• Bf 109 E-0 - výzbroj shodná s verzí Bf 109 C. Motor DB 601 A. Vyrobeno 20 kusů.
• Bf 109 E-I - výzbroj shodná s verzí Bf 109 C-1. Motor DB 601 A-l. Verzí E-I a E-I/B bylo vyrobeno celkem 1183 kusů.
• Bf 109 E-I/B (Bombenanlage) – Výzbroj tvořily 2 kanony MG FF, 2 kulomety MG 17 a pumový závěs.
• Bf 109 E-2 - výzbroj doplněna kanónem MG FF/M(Minen-Geschosspatrone) ráže 20 mm střílejícím osou vrtule.
• Bf 109 E-3 - motor DB 601 Aa o výkonu 1 175 k. Křídelní kulomety byly nahrazeny kanóny MG FF nebo MG FF/M ráže 20 mm. Některé stroje byly upraveny do podoby Bf 109 E-3/Trop.
• Bf 109 E-3a - exportní verze letounu Bf 109 E-3.
• Bf 109 E-3/B - bombardovací varianta Bf 109 E-3. Celkem bylo vyrobeno cca 2500 kusů verze E-3, z nichž 500 bylo přestavěno na verzi E-3/B .
• Bf 109 E-4 - přidána pancéřová ochrana hlavy pilota. V křídlech byly kanóny MG FF/M. Tato verze byla jako první hojně upravována do verze Trop. Vyrobeno 250 kusů.
• Bf 109 E-4/B - bombardovací verze. Vyrobeno 211 letadel.
• Bf 109 E-4/BN - pohon obstarával motor DB 601 N o výkonu 1175 koní. Bylo nutné používat stooktanové palivo. Vyrobeno 35 kusů.
• Bf 109 E-5 - shodný s verzí E-1. Motor DB 601 A. Nenesl křídelní kanóny MG FF/M a místo radiostanice byl vybaven kamerou Rb 21/18. Vyrobeno 29 kusů.
• Bf 109 E-6/N - shodný s verzí E-1. Motor DB 601 N o výkonu 1 200 k. Vybaven dvěma kamerami Rb 12,7/7x9. Vyrobeno 6 kusů.
• Bf 109 E-7/B - možnost podvěšení 300l palivové nádrže nebo pumového závěsníku ETC 500.
• Bf 109 E-7/N - stíhací bombardér s prodlouženým doletem. Vyrobeno 452 letadel.
• Bf 109 E-7/Z - stíhací bombardér s prodlouženým doletem. Motor DB 601 N s přímým vstřikováním oxidu dusného.
• Bf 109 E-7/U1- pancéřovaný chladič. 208 kusů.
• Bf 109 E-7/U2 - dodatečné pancéřování a samosvorné palivové nádrže. 265 letadel.
• Bf 109 E-7/U3 - dvě vyosené kamery Rb 12,7/7x9 a radiostanice FuG 17 VHF.
• Bf 109 E-8 - motor DB 601 A, jinak prakticky shodný s verzí E-7.
• Bf 109 E-9 - průzkumný letoun s prodlouženým doletem. Vybaven kamerami Rb 50/30 nebo Rb 32/7.

 Verze T (Toni)

Bf 109 T byl odvozen od verze Bf 109 E. Zkoušky probíhaly na prototypu Bf 109 V17, který byl vybaven čtyřmi pomocnými jednotkami pro start z katapultu. Hlavním cílem bylo vytvořit palubní stíhačky pro rozestavěné letadlové lodě Kriegsmarine (klasické Graf Zeppelin, Peter Straßer a lehkou letadlovou Seydlitz). Hlavní změnou bylo zvětšení rozpětí na 11,08 m, zesílení konstrukce trupu v místě, kde se mezi pátou a šestou sekcí nacházel úchyt pro katapult, a přistávací hák. Po složení křídla nepřekračovalo rozpětí 4,59 m. Výzbroj byla tvořena buď čtyřmi kulomety MG 17 ráže 7,92 mm (dva v trupu, dva v křídle), nebo dvěma kulomety MG 17 a dvěma křídelními kanóny MG FF.

• Bf 109 T-0 - Předvýrobní varianta vznikla přestavbou deseti strojů Bf 109 E-l. Výzbroj tvořily čtyři kulomety MG 17 ráže 7,92 mm (dva v trupu, dva v křídle), nebo dva kulomety MG 17 a dva křídelní kanóny MG FF ráže 20 mm. 10 letounů.
• Bf 109 T-1 – verze vycházející z Bf 109 E-3 s motorem DB 601 N. 7 letounů.
• Bf 109 T-2 – tato verze prošla úpravou pro použití na pevné zemi. 70 letadel.

 Verze F (Friedrich)

Bf 109 F-4/trop

Vývojové verze F byl prototypy Bf 109 V21 – V25. Původně byla zamýšlena výzbroj dvěma kulomety MG 17 ráže 7,92 mm a kanónem MG 151/15 ráže 15 mm střílejícího osou vrtule, který byl u prvních verzí nahrazen kanónem MG FF/M ráže 20 mm. Ze začátku byly velké problémy se zasekáváním kanónu MG FF/M, přehříváním motoru a odlamováním zadní části trupu. Od verze F-2 se také používají polní soupravy (Rüstsätze). Stejně jako předcházející verze i verze F byly upravovány do verze Trop (Např. Bf 109 F-4/Trop – na této verzi upravená pro tropické podmínky, dosáhl Hans-Joachim Marseille většiny ze svých 158 sestřelů).

• Bf 109 F-0 – Kompletně přepracovaná konstrukce bez podpěr výškových kormidel. Pohon obstarával motor DB 601 N upravený pro vestavbu kanónu MG FF/M. Vyrobeno bylo 34 kusů.
• Bf 109 F-1 – Shodný s verzí F-0, ale měl přetlakovou kabinu. Vyrobeno 208 letadel.
• Bf 109 F-2 – Výzbroj tvoří 2 kulomety MG 17 ráže 7,92 mm a kanon MD FF/M byl nahrazen kanonem MG 151/15 ráže 15mm. Pohon obstarával motor DB 601 N. Z důvodu většího počtu havárií předcházejících verzí, byla zesílena zadní část trupu. Vyrobeno 1380 kusů.
  • Bf 109 F-2/U1 – Základní výzbroj byla posílena dvěma kanóny MG FF/M ráže 20 mm instalovanými v křídle.
  • Bf 109 F-2/U2 - Trupové kulomety MG 17 ráže 7,92 mm byly nahrazeny kulomety MG 131 ráže 13 mm.
• Bf 109 F-3 – Verze F-1 s motorem DB 601 E. Výzbroj tvoří kanón MG FF/M ráže 20 mm a dva trupové kulomety MG 17 ráže 7,92 mm. Vyrobeno 50 kusů.
• Bf 109 F-4 – Shodný s verzí F-2. Kanon MG 151/15 nahradil MG 151/20 ráže 20mm. Byla zvýšena bezpečnost pilota přidáním pancéřování a instalací samosvorných nádrží. Bylo vyrobeno 1841 kusů.
• Bf 109 F-5 – Vychází z varianty F-2. Motor DB 601 N se zařízením GM 1 pro vstřikování oxidu dusného. Výzbroj tvoří dva kulomety MG 17 ráže 7,92 mm a motorový kanón MG 151/20 ráže 20 mm. Vyroben byl pouze 1 kus.
• Bf 109 F-6 – Shodný s verzí F-5. Výzbroj rozšířena dvěma křídelními kulomety MG 17.

 Verze G (Gustav)

Jedná se o nástupce verze F. Ranné verze Bf 109 G přicházely k Luftwaffe v době, kdy byly zařazovány první Focke-Wulfy Fw 190. Verze G byla nejpočetnější, představovala kolem 60% všech Bf 109. Byly sice dobře vyzbrojené a vybavené, ale už nedosáhly takových kvalit jako stroje E a F. Při letu neustále vyžadovaly pozornost a přistávání bylo nebezpečné. 352 sestřelů na strojích verzí G a K dosáhl Erich Hartmann, což z něj učinilo dosud nejúspěšnějšího stíhače všech dob.

• Bf 109 G-0 – Jedná se o předsériové stroje s motory DB 601 E. Vyrobeno bylo 11 kusů.
• Bf 109 G-1 – Shodný s verzí G-0, ale již s motorem DB 605 A-1, B-1 nebo C-1 a přetlakovou kabinou. Výzbroj tvořil kanón MG 151/20 a dva kulomety MG 17. Vyrobeno bylo 167 kusů.
• Bf 109 G-2 – Nebyl vybaven přetlakovou kabinou. Výzbroj shodná s verzí G-1. Bylo vyrobeno 1586 kusů.
• Bf 109 G-3 – Shodný s verzí G-1, ale s novým typem radiostanice a přetlakovou kabinou. Vyrobeno 50 kusů.
• Bf 109 G-4 – Shodné s verzí G-2. Pohon zajišťoval motor DB 605 A se zařízením GM pro přímé vstřikování oxidu dusného do válců motoru(dostup zvětšen na 11 580m). Vyrobeno 1242 kusů.
• Bf 109 G-5 – Přetlaková verze shodná s modelem G-6. Navíc byly do trupu instalovány těžké kulomety MG 131 ráže 13 mm. Vyrobeno cca 16 kusů.
• Bf 109 G-6 – Z této verze vycházely všechny pozdější modifikace. Neměla přetlakovou kabinu. Vyrobeno bylo 10000 až 12000 kusů.
• Bf 109 G-8 – Průzkumný letoun krátkého doletu. Byl osazen kamerami Rb 12,5/7x9 nebo Rb 32/7x9 a kamerou Robot 11. Výzbroj tvořil kanón MG 151/20 a dva trupové kulomety MG 131. Bylo vyrobeno 906 kusů.
• Bf 109 G-10 – Jedná se o přestavbu strojů série G na standard Bf 109 K-4. Pohon zajišťovaly motory DB 605 DCM nebo DB 605 A se zařízením MW-50 (přímé vstřikování směsi vody a metanolu do válců motoru). U některých strojů byl kanón MG 151/20 nahrazen kanónem MK 108 ráže 30 mm. Vyrobeno bylo cca 2600 kusů.
• Bf 109 G-12 - Jedná se o přestavěné stroje G-1,2,3,4 a 6 na dvoumístný výcvikový letoun. Většina letounů byla bez výzbroje. Přestavěno cca 500 kusů různých verzí Bf 109 G.
• Bf 109 G-14 – Pohon zajišťoval motor DB 605 AM/AS se zařízením MW-50. Byla použita kabina Erla-Haube (Gallandova kabina – zlepšovala výhled pilotů). Vyrobeno cca 6500 kusů.

Verze H

V roce 1943 vznikla verze Bf 109 H-0 přestavbou verze Bf 109 F. Pohon zajišťoval motor DB 601 E-1 se zařízením GM-1. Letoun měl zvětšeno rozpětí o 2 metry. Bojové nasazení je doloženo u jednoho stroje, celkový počet vyrobených kusů není znám.

 Verze K (Kurfürst/Karl)

Tyto verze vycházely z verze G-6 jejichž výzbroj byla zesílena nahrazením kanónu MG 151/20 kanónem MK 108.

• Bf 109 K-2 – vyroben pouze 1 kus.
• Bf 109 K-3 – Jedná se o letoun s přetlakovou kabinou a motorem DB 605 ASD se zařízením GM-1 nebo MW 50. Vyroben byl pouze 1 kus.
• Bf 109 K-4 – Pohon zajišťoval motor DB 605 D nebo DB 605 AS. Výzbroj tvořily dva kulomety ráže 13mm a 30mm kanón MK 108 v ose vrtule. Vyrobeno bylo 1693 strojů.
• Bf 109 K-6 – Výzbroj shodná s K-4 a navíc dva křídelní kanóny MK 108, které byly v praxi odmontovány kvůli odlehčení letounu. Vyroben 1 kus.
• Bf 109 K-8 – jedná se o průzkumnou variantu. Výzbroj tvoří 3 kanóny MK 108. Stroj byl vybaven 2 kamerami Rb 32/7x9.

Další verze

• Avia S-99 – Jedná se o letouny smontované v Československu po skončení 2.světové války z nalezených komponent. Jednalo se o dva letouny Bf 109 G-12 a cca 2 desitky strojů verzí G-10 a K-4. K pohonu byl využit motor DB 605. Původní označení bylo Avia C-10, jenž se později změnilo na Avia S-99.
• Avia S-199 – Po vyhoření skladiště motorů DB 605, bylo nutno přestavět Avii S-99 pro použití motoru Jumo 211, který byl původně používán u letounů He 111. Hlavní nevýhodou byl vysoký kroutící moment. Bylo vyrobeno 511 kusů Avia S-199(25 kusů bylo předáno Izraelskému vojenskému letectvu) a několik cvičných dvojmístných CS-199.
• Hispano Aviacion Ha 1112 (Buchón) –Jedná se o španělskou verzi Bf 109. K pohonu byl využit motor Rolls-Royce Merlin 500-45 o 1 610 k. Španělsko poslední stroje vyřadilo až v roce 1967! Vyrobeno bylo 170 kusů.

 Specifikace (Bf 190 G-6)

Technické údaje

• Posádka: 1 (pilot)
• Rozpětí: 9,924 m
• Délka: 9,02 m
• Výška: 2,6 m
• Nosná plocha: 16,05 m²
• Hmotnost (prázdná): 2 247 kg
• Hmotnost (vzletová): 3 148 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 3 400 kg
• Pohonná jednotka: kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec DB 605A-1
• Vzletový výkon motoru: 1475 k (1084,8 kW)

 Výkony

• Maximální rychlost: 640 km/h ve výšce 6 300 m
• Cestovní rychlost: 590 km/h ve výšce 6 000 m
• Dostup: 12 000 m
• Stoupavost: 17 m/s
• Dolet: 850 km, s přídavnými nádržemi 1 000 km
• Plošné zatížení: 199,8 kg/m²
• Poměr výkon/hmotnost: 0,33 kW/kg
•  Výzbroj
• 2×13 mm kulomet MG 131
• 1×20 mm kanon MG 151/20 (nebo 1x 30 mm MK 108, G-6/U4)
• 1×300 l přídavná nádrž nebo 1×250 kg (550 lb) bomba nebo 4×50 kg (110 lb) bomby (G-6/R1)
• 2×Wfr. Gr.21 rakety (G-6 s R2)
• 2×30 mm kanon MK 108 pod křídly (G-6 s R4)
• 2x 20 mm kanon MG 151/20 pod křídly (G-6 s R6)

Messerschmitt Bf 110

Messerschmitt Bf 110 byl německý těžký stíhací letoun, který sloužil během druhé světové války.

Vývoj začal roku 1934, kdy RLM požadovalo těžký stíhací letoun s dlouhým doletem, který by byl schopen souboje s jednomotorovými stíhačkami. Menší obratnost měl vyrovnat palebnou silou. Kategorie takovýchto letounů dostala název Zerstörer (ničitel).

Prototyp Bf 110 V1 s motory DB 600A vzlétl 12. května 1936 a dosáhl rychlosti 505 km/h. V roce 1937 začala výroba ověřovací série čtyř Bf 110 A-0 se slabšími motory Jumo 210B, se kterými bylo dosaženo rychlosti pouze 430 km/h. Na jaře 1938 se začala vyrábět série strojů verze Bf 110 B s motory Jumo 210G a dvěma kanóny. Vzniklo celkem 45 kusů této série. Stroje už nestačily být vyzkoušeny v občanské válce ve Španělsku.

Ve větší sérii vznikla verze Bf 110 C s motory DB 601 s přímým vstřikováním paliva a kompresorem a s novým křídlem. V době útoku na Polsko měla Luftwaffe ve výzbroji 195 kusů verze C; letouny byly s úspěchem nasazeny jako bitevní a ještě stačily likvidovat polské stíhačky, podobnou úlohu sehrály ve Fracii, ale nad Anglií už na Spitfiry a Hurricany nestačily; dokonce k nim musel být dodán doprovod stíhaček Bf 109. Tím pádem byly jako stíhače z denních operací staženy nebo byly přeřazeny k bitevním úkolům.

Jako lodní doprovod sloužily verze D a E s přídavnými nádržemi. Verze F dostala silnější motory DB 601F s výkonem 993 kW, tato verze byla mj. vyzbrojena i raketovými projektily po křídly.

Od roku 1940 se také začaly používat jako noční stíhačky. Zpočátku byly opatřeny pouze černým nátěrem a na cíl byly návaděny vizuálně. Během roku 1941 začaly být náváděny pozemními radary, pokročilejší verzí byla až F-4 s palubním radarem Fug 202 Lichtenstein BC.

Během roku 1941 se ukázalo, že náhrada v podobě letounu Me 210 zklamala a typ Me 410 se typu Bf 110 pouze vyrovnal, a tak vznikla verze Bf 110 G se silnějšími motory DB 605B o výkonu 1084 kW a lepšími aerodynamickými vlastnostmi. Tato verze mohla být vybavena různou výzbrojí (i 37mm kanónem). Varianta G-4 s lepším radarem FuG 212 Lichtenstein C-1, čtyřmi kulomety a dvěma kanóny sloužila jako noční stíhač. Typ Bf 110 tak ve výrobě zůstal po celou dobu války, celkem se ho vyrobilo přes 6 000 kusů. 121 nočních sestřelů si na stroji Bf 110 připsal Heinz-Wolfgang Schnaufer.

Po neúspěchu nad Británií vznikl názor, že letoun trpí špatnou konstrukcí - to však nebyla až tak pravda. Žádný z konstruktérů té doby ještě nepřišel s nápadem, který by velkému a těžkému dvoumotorovému stíhači s dlouhým doletem umožnil konkurovat jednomotorové a jednomístné stíhačce s krátkým doletem. Jeho konstrukce navíc umožnila montáž novější avioniky, výzbroje i motorů, než mohl kdokoliv v době vzniku letounu tušit. Také hlavní štáb nepochopil jeho pravý způsob nasazení, to pak vedlo ke ztrátě 40 % v Zerstörergruppen za tři týdny. Pravdou však je, že se letoun vyráběl delší dobu než, po kterou mu stačily síly na udržení místa v přední linii (to se ale netýká jen typu Bf 110). Nad Británií mohl svou palebnou sílu využít pouze s momentem překvapení nebo při souboji s nováčkem, jeho jediný dozadu střílející kulomet byl jako obranná výzbroj málo. Třebaže stroj nad Británií nevynikl, na ostatních bojištích si v následujících letech vedl více než dobře

 Technické údaje

• Posádka: 2 (3 jako noční stíhač)
• Délka: 12,30 m
• Rozpětí: 16,3 m
• Výška: 3,3 m
• Plocha křídel: 38,8 m²
• Hmotnost (prázdný): 4 500 kg
• Hmotnost (naložen): 6 700 kg
• Pohonná jednotka: 2× 12válcový, vidlicový, invertní motor DB 601B-1, každý o výkonu 809 kW

 Výkony

• Maximální rychlost: 600 km/h
• Dolet: 3 105 km
  • Bojový: 2 410 km
  • Přeletový: 2 800 km
• Dostup: 10 500 m
• Plošné zatížení: 173 kg/m²
• Výkon/Hmotnost: 260 W/kg

Výzbroj

• 2x 20 mm kanón MG FF/M
• 4x kulomet MG 17 ráže 7,92 mm
• 1x obranný kulomet MG 15 ráže 7,92 mm

Messerschmitt Me 210

Messerschmitt Me 210 byl německý stíhací letoun, vyvinutý jako náhrada za typ Bf 110.

Vývoj probíhal od roku 1938, jako náhrada za nedávno zaváděný Messerschmitt Bf 110. Objednávka na 1 000 ks byla dohodnuta ještě před vzletem prvního prototypu.

Prototyp Me 210 V-1 vzlétl 5. září 1939. Letoun byl vybaven dvojtou směrovkou a motory DB 601 A-1 o výkonu 1 050 k. Trpěl podélnou i směrovou nestabilitou, měl tendencí přepadat do vývrtky a problémy s podvozkem.

Me 210 V-2 byl již vyzbrojen. Za křídly byla dálkově ovládané střeliště FDL 131 vybavená kulometem MG 131 ráže 13mm se 450 náboji na zbraň. V přídi byly dva kanóny MG 151 ráže 20mm po 350 nábojích a dva kulomety MG 17 ráže 7,9mm po 1 000 nábojích. Pumovnice v přídi umožňovala nést dvě 500 kg pumy či osm 50kg pum.

U Me 210 V-3 došlo k výměně dvojté směrovky za jednoduchou, ale ani tak se nepodařilo problémy odstranit.

Začátkem roku 1941 se začaly vyrábět první předsériové stroje Me 210 A-0 (vyrobeno 94 kusů) a později Me 210 A-1 (stíhací/bombardovací). Verze A-2 (střemhlavý bombardér/stíhací) se nestihla dostat do výroby, protože koncem ledna 1942 došlo k zastavení výroby všech verzí. Již vyrobených 90 strojů A-1 s motory DB 601 F o výkonu 1 350 k a výzbrojí shodnou s verzí V-2 bylo shledáno bojově nezpůsobilými a staženo. Nakonec se podařilo v březnu 1942 několika drobnějšími úpravami, zesílením a prodloužením trupu odstranit většinu problémů. Stávající stroje Me 210 A-1 byly upraveny a do služby se vrátily začátkem listopadu 1942. Poté bylo vyrobeno ještě dalších 84 kusů A-1.

Bylo vyrobeno několik strojů B-0 a B-1. Jednalo se o fotoprůzkumné letouny s redukovanou výzbrojí.

Verze Ca-1 (A-1) a C-1 (A-2) byly letouny vyrobené v Maďarsku. Bylo u nich použito všech úprav z března 1942 a jako pohonnou jednotku využívaly motor DB 605 B o výkonu 1475 k. Celkem bylo v Maďarsku vyrobeno 267 letounů Me 210.

Další úpravy zahrnovaly použití motoru DB 603 A o výkonu 1750 k. Tato verze byla z psychologických důvodů označena jako Me 410 Hornisse.

Technické údaje

• Posádka: 2
• Délka: 12,12 m
• Rozpětí: 16,34 m
• Výška: 4,28 m
• Plocha křídel: 36,20 m²
• Hmotnost (prázdný): 7 070 kg
• Hmotnost (naložen): 8 100 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 9 076 kg
• Pohonná jednotka: 2× 12-ti válcový, vidlicový, invertní motor DB 601F, každý o výkonu 993 kW

Výkony

• Maximální rychlost: 564 km/h v 5 400 m
• Bojový dolet: 1 820 km
• Dostup: 8 900 m

 Výzbroj

• 2x 20 mm kanón MG 151
• 2x kulomet MG 17 ráže 7,92 mm
• 2x obranný kulomet MG 131 ráže 13 mm
• 1 000 kg pum